Fánië - Dcera hor

1. kapitola



Byla temná prosincová noc. Vzduchem se neslo jen skučivé kvílení větru, který tvořil na oknech hradu ledové obrazce. Starý prošedivělý muž stál u okna a tyto ledové růžice pozoroval. Na zdi se občas zakmitl třepotavý stín plamene. Mužovu tvář hyzdily vrásky starostí. Právě tuto noc, nejtemnější noc celého severského roku se jeho jediné dceři narodí dítě. Ať již půjde o chlapce či dívku, bude to pravděpodobně jeho dědic a stane se vládcem této zapadlé horské končiny. Na mužskou linii rodu se v horách již dlouho nebral ohled. Ba dokonce, starý muž stojící u okna se maličko pousmál, doufal, že jeho vnouče bude dívenka a to z důvodu všem ostatním naprosto skrytého.
   A tak tam nyní starý muž stál, vznešený panovník horského sídla Eruvanda, sám velký Thomas Stříbrný, avšak v tuto chvíli spíše bezmocný stařec, jenž nemůže ovlivnit cestu osudu. Stál, zasněný pohled upřen do dálky, a vzpomínal na to co se stalo v dávných dobách i nyní, nepopiratelně ovlivňujíc příběhy budoucí.
  Thomasova mysl zabloudila daleko. Myslí se mu míhaly obrazy. Jak kdysi ještě jako malý kluk, přišel se svý otcem do horské oblasti, kterou jim daroval sám veliký elfský vůdce Valcar. Byla to odměna pro Thomasova otce, Frederika, který zachránil život Valcarovu jedinému synu Failonovi. Navíc, Valcar se svou družinou byli posledními elfy v zemi a přišel jejich čas, čas určený k odchodu. Thomasovi v té době bylo sotva osm let, nedokázal pochopit souvislosti. Do horské tvrzi s otcem, matkou a vším služebnictvem přišli na jaře. Tehdy na horských stráních panovalo laskavé jaro, oblékajíc je koberci trávy a barevných květů. Thomas ani zdaleka netušil, jak tvrdá a nelítostná je tu zima. To však záhy poznal. A brzy se ona zima stala největším Thomasovým nepřítelem. První rok zemřel jeho milovaný psík Fénix. To byla pro Thomase veliká ztráta, ale další zimu přišla ještě mnohem větší. Zemřela jeho matka. Od té doby Thomase vychovával jen otec, který ho velice miloval, ale matku synovi nahradit nedokázal.
Od té doby Thomas zimy nenáviděl. Až do té doby, než v první den vánoční poznal svou vyvolenou. Poté se vše změnilo a Thomas se s tuhou horskou zimou nejprve smířil a poté jí začal dokonce obdivovat.
  Další vzpomínka, která se v Thomasově mysli objevila, byl den, kdy si vzal svou milovanou Helenu. Tehdy byl velice šťastný, podobně šťastný jako v tento den, kdy očekával narození svého vnoučete. Svatba se konala pro změnu na jaře. Všude voněly květiny, sluhové roznášeli medovinu, která se pila z vyřezávaných rohů. Včely radostně bzučely a lověčtí psi štěkali do taktu vesnického hudebního souboru, který byl přizván. Všichni tancovali, ale nejbujněji a nejveseleji právě Thomas s Helenou, zabráni do svého vlastního zamilovaného světa. Dokonce i ptáci zpívali hlasitěji než kdy dřív, jako by vycítili vzácnost chvíle. Při této vzpomínce přelétl Thomasovi přes tvář lehký úsměv.
  Další snový obraz, tentokrát opět v zimním období. Thomas jasně rozpoznával onen povědomý pokoj, přesně ten, ve kterém nyní stojí. Ale tehdy čekal na narození své jediné dcery, Magdaleny. Tentokrát  Thomasovu tvář zastínil smutek. V ten den do jeho života přišel poklad, vzácnější než jiné, Magdalena, ale jiný poklad, stejně drahý odešel. Helena zemřela. Jako kdyby byl celý rod proklet, žádné matce nebylo dopřáno dovést své drahé dítě do dospělosti.
  Náhle tvář starého muže sevřela úzkost. Ne to se nesmí stát! Magdalena nesmí zemřít! Jeho drahá dcera! A navíc, nebohé dítě, jež se má narodit. Otec mu odešel před třemi čtvrtěmi roku na výpravu do daleké země, hledat cíl, o němž nikdo neví příliš mnoho a nevrátil se. Před pár týdny se vrátil jen jeho starý věrný přítel, nesouc tělo Magdalenina muže. Zahynul v boji se zbojníky…
  Thomase ze snění vytrhl hlasitý zvuk. Ťukání na dveře…


                                                                  Pokračování příště


 
2. kapitola



Thomase náhlý zvuk rozrušil. Dveře se otevřely a dsovnitř vběhla udýchaná komorná. "Je to děvče, pane!" Thomasovi se rozjasnila tvář, ale vzápětí se opět zachmuřil. "A jak je na tom Magdaléna?" otázal se chvatně. Komorná ustrašeně sklopila tvář. "Ona... Není na tom dobře... Prý... Prý se může stát, že..." vybreptala ze sebe služebná. Thomasovi se na tváři objevil výraz hrůzy. Rozrazil těžké dubové dveře a hnal se po chodbách až ke komnatě své dcery. Před ní se zastavil a opatrně pootevřel dveře. Scéna, kterou spatřil ho hluboce zarmoutila. Jeho dcera, bledá a pohublá, vypadala jako by jí i péřové podušky nesnesitelně tížily. Na tvářích neměla ani stopu po jejích dřívější růžovosti. Vedle postele stála bába kořenářka a chovala holčičku. Na druhé straně stály dvě komorné s pláčem na krajíčku. Thomas poklekl vedle postele své dcery a něžně uchopil její křehkou ruku do své velké teplé dlaně. Magdaléna se na něj z posledních sil usmála a zašeptala: "Bude se jmenovat Fánië... Bílá, jako zasněžené zimy, které jsem tolik milovala." 
Thomasovi stekla po tváři slza. Magdaléna dýchala čím dál mělčeji, až nakonec vydechla naposledy. Když v tom najednou z rohu místnosti Thomas zaslechl tichounký pláč právě narozené holčičky. Přešel k ní a jemně jí uchopil do náruče. Kolébal jí sem a tam a začal jí zpívat elfskou ukolébavku, kterou mu kdysi zpívala jeho matka a proto jí nikdy nezapomněl. 

Drahé dítě spi
každé zvíře sní.
Pod pokrývkou sněhu
poznáš mojí něhu. 
Sni o slunci co vyjde

až k nám zas jaro přijde.

Holčička najednou přestala plakat. Thomas se na ní usmál a ona mu jeho širokánský úsměv oplatila, jak jen to novorozeně dokáže. Dědeček svou vnučku kolébal a broukal, až se jí začaly klížit očka a nakonec se ponořila do světa snů. Thomas tedy malou Fánii svěřil do rukou chůvy a odkráčel zařídit co bylo potřeba.
 
pokračování příště


 
3. kapitola



Fánië rostla a prospívala. Byla zdravá a navíc zvídavější a učenlivější než kdekteré jiné dítě. Nestýkala se sice s žádnými jinými dětmi, ale hrávala si celá dlouhá odpoledne se svým milovaným dědečkem. A navíc, zbožňovala zvířata. Skotačila s dědečkovými loveckými psy a spoustu času trávila ve stájích, kde se učila hřebelcovat koně. Kykoliv vyšla ven, ptáci jakoby začali zpívat ještě hlasitěji a radostněji než předtím. Nejvíc ze všech zvířat ovšem Fánië milovala Teodora. Tak pojmenovala mourovatého huňatého kocourka, kterého dostala od dědečka k pátým narozeninám. Psi na kocoura trochu žárlili, protože ve Fániině pozornosti je Teodor zatlačil dozadu. Holčička trávila s kocourem všechen čas co měla. Dokonce i do stájí ho s sebou nosila, měl tam i svou misku na mlíčko. Fánië dostala Teodora jako malé koťátko. Rostl tedy s ní, což mezi nimi vytvořilo ještě větší pouto. 
Když bylo Fánii deset let, daroval jí dědeček k narozeninám jejího vlastního koně. Do té doby směla jezdit jen na menších koních, ale nyní dostala svého vlastního, mohutného a spolehlivého hnědáka se srstí, která se mu na oblých bocích obzvlášť leskla. Od té doby co měla Fánië vlastního koně jí dědeček osobně začal učit jezdit. Byla velice dobrou žačkou a brzy doprovázela dědečka na dlouhých projížďkách lesem, někdy dokonce až do nejbližšího města, Talquioru. 
Když byla v Talquioru Fánië poprvé, byla ohromená velkolepostí a vznešeností tohoto místa. Většinu času žila v ústranní, na pevnosti a dosud nikdy neviděla tolik lidí a budov na jednom místě. Uchvátil jí všední ruch města, hluk trhu mísící se s šuměním řeky, protékající středem města. Dědeček Fánii celé město ukázal. Nejvíc jí zaujala slovutná kamenná katedrála s vykládanými barevnými okny a široký most klenoucí se přes řeku, Ulmu.
Ačkoliv město Fánii zaujalo a svůj domov, pevnost v horách, milovala, nejraději trávila čas uprostřed lesů, doprovázena svým věrným Teodorem. Dědeček s potěšením sledoval jak jeho vnučka prospívá a jak zdomácněla mezi košatými stromy tamních lesů. Mnohdy dokonce neodolal a spolu s Fánií se honil mezi širokými modříny a hrál na schovávanou pod starými borovicemi. I on hluboce miloval les...


                                                                     pokračování příště
 
4. kapitola



Dny ubíhaly dál a dál a dědeček sledoval Fániin elán, který byl snad nevyčerpatelný. Už myslel, že se z Fánië stane lesní divoženka, tolik času trávila pobíháním v lesích. Teodor se čím dál tím častěji vracel domů z kožíškem plným zapletených větviček a špinavého listí a rozhodně z toho nebyl příliš nadšený. Ve Fániině životě však znenadání došlo k uklidňujícímu zlomu. Dědeček měl jednou jakési vyřizování ve městě a Fánië měla zůstat sama doma. Ano výslovně doma. Včera se totiž vrátila ze své výpravy až pozdě večer, navíc celá zablácená a s potrhanou blůzou. Thomase 
14.05.2015 20:03:25
adi.uzumaki
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one