Oberon, král víl

1. půlka - O Jaromilovi s nosem Všudystrkalem



K
dysi dávno se na území Evropy rozkládaly husté temné lesy, do nichž se nikdo neodvážil vstoupit. A proč se každému, vesničanu i rytíři, začala třást kolena, když stanul před tímto lesem? Oním důvodem byl panovník těchto lesů, mocnější než všichni světští králové a duchovenstvo. Sám velký Oberon, pán všech elfů vládl hustým lesům společně se svou chotí, Titanii. Jeho veliká moc spočívala hlavně v jeho magických dovednostech, které se v lecčems vyrovnaly velkým středověkým aureátům. Tento krátký příběh vypráví o mladíku, který měl nos tehdy zvaný „Všudystrkal”, což mu přineslo nemálo neblahých zážitků.
Tento všetečný mladík se jmenoval Jaromil. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenomže on se jmenoval Jaromil Květočuch. Kvůli jeho jménu se mu odmalička všichni smáli. A navíc osud určil, že Jaromil bude z celého svého srdce zbožňovat květiny.
  A tak jednoho slunečného odpoledne, když chtěl Jaromil utéci před posměváčky, vyšel si na procházku přes rozsáhlé louky plné lučních květů. Obvykle když se Jaromil chvíli mezi květinami procházel, jeho rozbouřená mysl se zklidnila, ale dnes jako by prosté luční květiny nefungovaly.
  Jaromil cítil zvláštní pocit, takový jaký nikdy předtím nepoznal. Jakoby se někde schovávala mnohem krásnější květina, po které Jaromilovo srdce žíznivě toužilo. A tak se Jaromil poddal svému nutkání a vykročil dál přes louku směrem k lesu. V duchu si říkal: Co mě to popadlo? Les je přeci zapovězený všem lidem? Ale tělo jako by ho neposlouchalo, nohy si to rázovaly přímo směrem k lesu. Jaromil byl sice udivěn, pak mu ale došlo, že se do lesa vlastně vždycky chtěl podívat i přes důrazný zákaz rodičů. A tak se konečně uvolnil a dokonce se šibalsky pousmál. To bude, až bude vyprávět ostatním chlapcům a děvčatům ve vesnici, že byl v lese! Konečně ho začnou brát vážně, holky hloupé se mu přestanou posmívat, že je zženštilý díky své lásce ke květinám a začnou ho obletovat jako hejno much.
  A jak si tak Jaromil v duchu maloval, přestal úplně dávat pozor, nevšiml si, že už vstoupil do lesa a jeho pozornosti unikla i tlustá větev, která rostla akorát ve výšce jeho hlavy. Vzduchem se rozlétla dunivá rána a Jaromil se bezvládně složil k zemi. V bezvědomí byl sotva půl hodiny, když se v houštině poblíž začaly ozývat tlumené hlasy a kroky, tišší než lidské. Však taky ti kdož z houštiny vzápětí vykoukli ani v nejmenším nebyli lidé. Byli to elfové, lesní hlídka samotného krále Oberona. Když spatřili tělo vetřelce na zemi, obezřetně se přiblížili a poté Jaromila hbitě svázali, popadli ho a bleskově s ním zmizeli v houští.
  Když se Jaromil probral, všiml si, že je na nějakém naprosto neznámém místě. Mžouravě se rozhlížel kolem. Hlava ho ještě bolela, jak ho omráčila onas zrádná větev. Brzy si jeho oči zvykly na temnotu. Pokusil se trochu nadzvednout, ale nešlo to. Ruce měl svázané za zády. Jaromil se nejprve vyděsil, ale potom si něco uvědomil. Cítil zde přítomnost oné zvláštní květiny, za kterou se tolik chtěl dostat. Byla velice blízko. Prohlédnul si tedy důkladněji své okolí a všiml si, že leží na jakési pryčně uvnitř přístřešku z větví. Před sebou viděl malý vchod, kterým dovnitř prosvítaly zbytky denního světla. Znovu se trhavým pohybem pokusil nadzvednout a následně se co nejtiššeji skulil z pryčny dolů. Pak se pokusil nenápadně plížit, jak jen to jde s rukama svázanýma za zády. Už už byl Jaromil u vchodu, když se před ním ozval burácivý hlas: „Copak copak? Zajatec se nám snaží utéct? To ti neprojde hošánku!” Jaromil ztuhnul hrůzou, ale už bylo pozdě…

                                                           Pokračování příště
28.02.2015 14:05:46
adi.uzumaki
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one